Nakonec i při značném pracovním vytížení jsme našli dost času na několik zajímavých pivních zastavení a postřehů. De facto platilo co den, to podrobná návštěva každé z výše uvedené části země Moravské.

Když jsem ráno při příjezdu kolegy spatřil na zadním sedadle auta položené ve velké krabici jeho dva prázdné pětilitrové párty soudky a navíc vedle nich zbývalo ještě hodně místa na další nevšední lahvové vzorky, bylo nade vše jasné, že stavět budeme i jinde, než velel předem daný harmonogram. Kde, zůstalo na nás…

Z Brna do Ivanovic na Hané, poté přesun do Kroměříže. Tak nějak to začalo. Při průjezdu městem (směr Hulín), jež je díky Květné zahradě zapsáno v seznamu památek UNESCO, mi padl do oka na jedné restauraci vývěsní štít lobkowického pivovaru. Tento jsem dosud nikdy neviděl, vypadal opravdu majestátně a famózně. Zaujalo mě jeho grafické ztvárnění. Moc hezké. Vyzařovalo z něj to správné „knížecí“ charisma. Ve Vysokém Chlumci vaří nejen kvalitní pivo, na úrovni jak vidno pracuje i marketing. Moje soukromá degustační databáze sice o něm záznam zatím nevede, až pojedu do „hanáckých Atén“ na výlet vím, kde a čím ho zpestřím. Kousek odtud, v jedné velké kavárně, ještě nabízeli mojí oblíbenou „Skutečnou klasiku“…

To průmyslový Přerov se mně stal málem osudným. Právě tady, při vystupování z auta před pivovarskou prodejnou místního Zubra v Komenského ulici (oproti poslední návštěvě zářila nová oranžová fasáda), jsem úplně přehlédl přijíždějící autobus a tak tak, že neskončil přímo pod ním. Posléze jsem si uvědomil, že bylo třináctého…Naštěstí řidič šlápl včas na brzdu, jinak bych už lahvové kousky s černým Zubříkem (vařeným v holdingově spřízněném Pivovaru Litovel) nekoupil. V souvislosti s tím přidám zajímavost. Na přední etiketě je uveden obsah alkoholu 3,8 % (právě tolik deklaruje stejně barevný litovelský Dark), zadní pak dává na vědomost cifru 4,1 %. Protože jde o totožné pivo (pouze stáčené v Přerově) v jistém smyslu unikát pro sběratele…To nic nemění na velmi dobré pitelnosti tmavého „zlatavého moku“ z varny významné tuzemské pivovarnické skupiny. Jedno zda nese značku Litovel či „zubří hlavu“. Kromě chuti (v porovnání s jinými českými „černoušky“, není až tolik karamelizované) rozhodně kvituji otevřenost s jakou přistupuje vedení společnosti PMS k pivní veřejnosti. Udává totiž pravého výrobce toho kterého jejich piva a „nemlží“ jako to dělají například konkurenti Plzeňský Prazdroj, Pivovary Staropramen nebo Drinks Union, uvádějící pouze název celé skupiny.

V Holešově při nákupu svačiny v tamní Bille měli v regálu německý „bílý“ (Weissbier) Erdinger, za 26,- Kč.

Předtím než nás povinnosti zaválz do „Čubových“ Slušovic, projíždíme Fryštákem. Můj zrak zachytil velké písmeno G na jedné tamní hospodě, nacházející se u hlavní silnice pod náměstím. Na zdi dlouho předtím viselo logo hanušovické Holby…

Bývalý socialistický vzor všech tehdejších družstev se zkratkou JZD bohužel už pivovarsky osiřel. Na minipunkty z postkomunistické éry HBH, respektive Salvet už zůstaly vzpomínky. Mně ani ty ne. Košt jsem nestihl.

Na výjezdu z Baťova města do Napajedel se můžete šmahem ocitnout v našich velehorách. Teda pokud vezmete za kliku dveří podniku s všeříkajícím názvem, „Krakonošova chýše“. Je jasné co v ní čepují. Až ve Zlíně…

Slovácko. Toť uherskobrodský pivovar Janáček. V Uherském Hradišti má tento podnikovou prodejnu (je dobře vidět). Přímo při hlavní silnici E55, hned za řekou Moravou ve směru na Kunovice. V nich byla další pracovní zastávka. Mimochodem, odtud zásobuje v tomto regionu své zákazníky z nově postaveného distribučního střediska Starobrno. Moc ho tady ale vidět není. Zde spíš „vyzobává“ Heinekenu některé příležitosti Zlatý Bažant (těžko říct jestli díky blízkosti hranic originální slovenský nebo licenční brněnský) než pivo z „Mendláku“.

Ještě zpět do uherskohradišťských pivnic. V jedné, při tahu na „Slováky“, pamatuji tak před 5 lety krásnobřezenský Zlatopramen, po boku pro tyto končiny s tradičním Jarošovem (dnes ještě vyráběným, bohužel už jen v Čechách…). Doufám, že to tak zůstalo.

Cesta poté vedla přes Drslavice do Brodu. A my se těšili, že právě tam bychom mohli zakončit náš první pracovní den ve společnosti místního pivka (s novými vývěsními štíty, dle mého názoru rovněž jako u Lobkowicze vydařenými). I to z produkce rodinného hostinského pivovaru Balkán by určitě stálo za prožitou zkušenost…Žel bohu, najít ubytování s restaurací s čepovaným domácím se nepovedlo. Nastupující únava zvítězila nad touhou chodit po městě a hledat útulnou knajpu s jedním z nich…). Jen namátkou. Hotel Palmira čepuje Budějovický Budvar, Motel Pepčín pro změnu Pilsner Urquell…Takže na Janáčka alespoň do pivovarské Olšavanky. V ní je za „babku“. Soudek nám nenaplnili. A to jsme úpěnlivě prosili…Další zklamání! Takže si kolega aspoň koupil pár kousků lahvové kvasnicové desítky a colou ochucené Beerberry…

No nic, pokračujem. Třeba nám skladatel zahraje na kolonádě. Jedem totiž do Luhačovic. Kdesi v poli registrujeme akorát nádhernou kolibu. S humpoleckým. Pouze však restaurace. Pátráme dál. V samotných lázních jsou k vidění zajímavé hospodské příležitosti. Hledaný Janáček, Černá Hora, opětovně Bernard, dokonce i Hlinsko, jinak velkoznačky plzeňské, nošovické, popovické, krušovické, starobrněnské.

Zkoušíme Slavičín. V hotelu Slavičan stále běží expozice „České pivo“ (spousty pivních etiket, tácků, skla). Restaurace delší dobu jaksi „něpremává“. Škoda, mít čas, určitě bych tomu věnoval víc. Takhle zběžné prolétnutí očima, pohled na hodinky ani víc nedovoloval, čas neúprosně kvapí. Na webových stránkách hotelu anoncují, že v recepci točí Comenia, „Zlaťáka“, „Čéháčko“, Budvárek, pro mě překvapivě i nymburského Staročecha (ten se snad stáčí jen do skla a plechu) nebo prodávají lahvová zahraniční Kilkenny, Foster´s, Newcastle Brown. Já si ale ničeho nevšiml.

Na samé výspě se Slovenskem, v jihovýchodní části Valašska, poblíž Vlárského průsmyku, v údolí obklopeném ze všech stran vrchy Bílých Karpat, leží Brumov-Bylnice (zdejší Gerhard už nevaří, také jsem neochutnal…). A v něm penzion s pohádkovým jménem „Sněhurka“. Konečně končíme náročný první den. Nic naplat, pivní společnosti dělají dvojčata z opačného koutu republiky. Paradoxní…I když vlastně desítkový Gambrinus sem importují z Nošovic, takže pravé Západočechy reprezentuje výhradně Prazdroj. Na hledání dalších, nám pivně vyhovujících ubytovacích kapacit chybí elán. Být bez večeře není příjemná představa. Ač velký odpůrce nejrozšířenějšího „piva-tuzemáka“, paradoxně si ho objednávám (kamarád volí vlajkovou loď českého a světového pivovarnictví). Z jediného důvodu. Abych vyzkoušel zda „zkazky“ o licenční výrobě nelžou. Bude z varny Radegastu stejně nicotný jako původem z Plzně, popřípadě Velkých Popovic (tam vařený je prý v rámci celého uskupení nejlepší…)?

Mám pocit, že „beskydský“ Gambrinus není úplně stejný jako originál. V chuti cosi po „Radkovi“ cítím. Určitě typické sušší doznívání…Při pomyšlení, že to mohl místo něj být Janáček neb jiný, mnohem zajímavejší lokál, odcházím s lítostí do postele, nikoli s úplně nicotným pocitem. Avšak pouze do druhé hodiny ranní. Probuzen ukrutnou bolestí hlavy. Takovou dlouho nepamatuji. Snad to zaspím. Nezaspím. Po hodinovém martyriu je jedinou záchranou tableta 500 mg Ibalginu. V žádném případě to nechci jednoznačně svalovat na pivo, na druhou stranu při pohledu na mého spolunocležníka, slastně pochrupujíc posilněn Urquellem, čert (nebo nošovický sládek) možná ví, proč?…

Každopádně, tentokrát mně Gambáč uštědřil políček.…To mám za jeho neustálou kritiku. Příště si zvolím raději světově „profláknutou“ Plzeň a jeho nechám na pokoji. A jiným, třeba Karlům Kvapilům…