Televizní reportér právě pod hodinami nástupiště Masarykova nádraží už potřetí natáčel svůj vstup o tom, že vlaky navzdory sněhové kalamitě jezdí podle jízdního řádu, když jsem spěchal na spoj, který mě měl dopravit v čase předvánočním na Kladno. Vyjel skutečně na minutu přesně, v příjemně vytopeném vagonu jsem se kochal romanticky zasněženými sceneriemi za oknem a vzpomínal na letní den před třemi lety, kdy jsem po stejné trati vyrážel za svým asi nebizarnějším pivním zážitkem u nás, přízračným podnikem pana Vorlíčka a jeho Kladenským Vorlem. Nepochopitelný experiment muže, který sám přišel o většinu chuťových buněk a u konzumentů svého „piva“ zřejmě chtěl docílit téhož, naštěstí už dávno vyšuměl do ztracena a i na Kladně se dočkali. Na podzim 2009 své brány a především pípy otevřel restaurační pivovar, ve kterém to celé myslí zjevně opravdu vážně. O kvalitě místních piv ostatně napoví ocenění z Jarní ceny sládků. Starokladenský městský pivovar U Kozlíků, cíl mé adventní výpravy.

Cesta k pivovárku z nádražíčka Kladno – město je jednoduchá a přímočará. Stačí vystoupat od kolejí nahoru, na třídu Československé armády, a dát se doleva. Octnete se v klasickém panelákovém sídlišti, jehož vzorec je pravidelný a neměnný: mezi dvěma paneláky vždy trůní malá betonová krychle. Před lety hostily tyhle stavby různé služby, všelijaká ta kadeřnictví, opravny obuvi a tak podobně. Dnes ovšem téměř v každé z nich najdete hernu. Ostatně i v původní, nepanelové zástavbě na druhé straně ulice v mnoha domech poblikávají nápisy zvoucí k „výherním“ automatům. Nevím, jestli jsou Kladeňáci tak hraví, ale já měl z té koncentrace hazardu ve zjevně obytné čtvrti docela smíšené pocity. Stačí po cestě odpočítat třetí hernu a jste tam – v novém kladenském restauračním pivovaru U Kozlíků.

Kozlík má už i venkovní ceduli

Zvenku to žádná sláva není, ani být nemůže. S ryze účelovou stavbou v duchu socialistické sídlištní architektury se toho moc vymyslet nedá, a tak aspoň zdařilý znak na zdi oko potěší. Takže hurá do dveří, na nichž jsem si přečetl lehce neskutečný údaj o provozní době. Věřte nebo ne, ale končí se tu dvě hodiny po půlnoci a otevírá už ráno v šest! Interiér pivovarské hospody s nízko položeným stropem, podpíraným neomítnutými cihlovými sloupy, tvoří jediná prostora s centrálně umístěným výčepem a malým dřevěným mezipatrem, pod kterým si hoví měděná dvounádobová varna. Ocelové tanky v místnůstce za oknem ovšem zdejší domácí pivo neobsahují. Zní to nepochopitelně, ale na Kladně domácí piva koexistují společně s arcinepřítelem všech poučených pivařů, plzeňský Gambrinusem. Ten je dokonce k mání trendově i z několika samoobslužných píp, které sice byly v brzkém odpoledni opuštěné, objednávky „géčka“ přesto zaznívaly nečekaně často. Na druhou stranu, při návštěvě toalety mi nad pisoárem bylo vyslechnout vyznání jednoho ze štamgastů, že tomu „kvasnicovýmu“ sice původně nevěřil, ale dneska už pije jenom to.

Výčep s devíti kohouty

Na místní produkci jsem byl pochopitelně zvědavý i já, takže jsem zaujal místo hned vedle impozantní devítikohoutové pípy a vydal se na pouť pivním lístkem odshora dolů. Jelikož obsahoval šest položek včetně kousku s úctyhodnou stupňovitostí, vánoční speciální čtyřiadvacítku, měl jsem v plánu i něco pojíst. Jenže ouha! Desky jídelního lístku obsahovaly pouze jeden list se solitérní nabídkou jediného jídla, které mi zrovna do noty nepadlo. Na velké gastronomické výkony si tu bohužel nepotrpí. Nezbylo, než se věnovat pivu nalačno. Dostávalo se mi střídavě ve skle bez loga i s logem, které tvoří černý kozlík, divoce se stavící na zadní v jakémsi znaku, připomínajícím schematickou skicu Wankelova motoru. Coby velký fanoušek téhle neotřelé, ale v praxi zřídka uplatňované konstrukce jsem hned zatoužil jeden takový kousek mít, ale když jsem zjistil, že logo je na skle jen nalepeno coby mírně odstávající samolepka, můj zájem opadl. A tak jsem aspoň obohatil svou sbírku o tácek netradičního tvaru.

Jelikož neobjíždím pivovárky kvůli šmelině s pivními suvenýry, zajímalo mě především samotné pivo. Ochutnávku zahájilo Starokladenské, krásně zlatá a dobře pitelná desítka skoro jedenáctkové stupňovitosti 10,8°. Osm desetinek navrch má místní sládek, kterým je v současnosti sám majitel, zjevně v oblibě. I Ležák starosty Pavla a Černý havíř mají oba shodně 12,8°. Světlý ležák, pojmenovaný na památku kladenského starosty, kterého v roce 1939 zavraždili nacisté, nabízí krásně plnou, hezky sladovou chuť, zatímco jeho tmavý blíženec svou hladivě olejovitou, do krku krásně klouzající strukturou a praženými kávovými tóny upomíná na legendární flekovskou třináctku. Obě piva mi chutnala velice a vyvážila i více než rozpačitý dojem z Pšeničného piva, u kterého citrusové tóny mohl dodat snad jen plovoucí citron, ten nepochopitelný nešvar českých mini, a jehož mdlá chuť mě nutila pochybovat o tom, že skutečně proběhlo svrchní kvašení. Náladu jsem si trochu nečekaně spravil na Fíkovém speciálu, který mě svou příjemnou chutí i vůní mile překvapil. Nevím, jestli bych téhle netradiční dobroty dokázal spořádat víc, ale chuťovka to byla víc než zdařilá. Závěr degustace obstarala Vánoční 24°, jejíž netradičně vysoká stupňovitost sice hezky připomněla, jaké že významné datum nás zanedlouho čeká, ale spíš než nezajímavou chutí mi udělala radost hezky jantarovou barvou.

Varna

Během propíjení se kladenskou pivní nabídkou jsem měl dost času rozhlížet se kolem a vstřebávat dojmy z okolí. Nebyly to dojmy zdaleka jen pozitivní. Zásadní vadou podniku je z mého pohledu neskutečná zakouřenost. Je pravda, že vzduchotechnika má nelehký úkol – v lokále jsem byl jedinou osobou bez cigarety. Kouřili úplně všichni, včetně obsluhy, která také jediná zastupovala ženský prvek. Hlavní díl práce u píp obstarával mladý rošťák jménem Monička. Nejsem z těch, co by vizáž servírek považovali za klíčovou vlastnost hospody, ale tentokrát tep zrychlující kombinace černých vlasů a punčoch a nevázaně krátké sukýnky spolu se šibalským úsměvem způsobily, že moje myšlenky zalétaly až nevhodně často ke zcela nepivním tématům… Kromě Moničky a jejích tří starších kolegyň ovšem byli všude kolem výhradně muži. Většinou nemladí až staří, často s velmi sveřepým výrazem ve tváři, pochopitelně s cigaretou v koutku. Objednávky tvrdého alkoholu za pivy moc nezaostávaly. Spolu s lehkým příšeřím, červenými gambrihnusáckými ubrusy, několika unaveně blikajícími forbesy v koutě a hutně zahuleným ovzduším spolehlivě dotvářely atmosféru sídlištního nonstopu. Jak jsem pomalu, ale beznadějně tím odérem načichal, dumal jsem, kdy zase kladenský minipivovar navštívím. A jestli vůbec. Možná jsem už trochu zhýčkaný, ale v době, kdy restaurační pivovar otevírají v každém větším městě, mi už samotný fakt, že se někde vaří zajímavé místní pivo, zkrátka nestačí. Vím jistě, že na Kladně dobré pivo umí, ale stejně jistě víc i to, že svou rodinu nebo kamarády bych tam určitě nevzal.

Tácek neotřelého tvaru