Přemístil jsem se tudíž na severní okraj pouště Kyzylkum, do hlavního města Kazachstánu, Astany (v poválečné éře SSSR Celinograd). Vykonat tuto misi jsem slíbil už před delším časem a teď nadešlo období, kdy bylo vhodné svůj slib dodržet.

Kdo si ještě stále myslí, že Kazachstán znamená život ve stepi a v jurtě, stáda ovcí a k jídlu pouze něco nestravitelného z pečeného berana, krutě se mýlí. Výškové mnohapatrové obytné bloky, obrovská nákupní megacentra (otevřená jako u nás od nevidím do nevidím) a široké ulice, po kterých se místo houževnatých pasteveckých koníků prohánějí moderní vozítka těch nejznámějších světových automobilových značek. Všude čisto, chodníky bez papírů, odpadků a cigaretových nedopalků. Neustále někdo v oranžové vestě zametá a uklízí, po ulicích jezdí nepřetržitě metací vozy.

Minipivovar, ve kterém působím, je součástí areálu mezinárodního hotelu RADISSON, který mimo ubytovací kapacity nabízí i služby bussines centra a služby pro diplomaty a zřejmě proto zde sídlí i naše velvyslanectví a konzulát. V přízemí tohoto rozsáhlého komplexu se pak nachází velká restaurace, denní bar, noční restaurace a zatím nefunkční pivnice s již zmíněným minipivovarem. Pivnice koncipovaná jako hospoda středověké Prahy je již nějakou dobu mimo provoz a mým úkolem je zprovoznit devět měsíců stojící pivovar, oživit i výčepní techniku a obnovit výrobu českého piva.

Technologii pivovaru dodala česká firma B-KONTAKT a jedná se o dvounádobovou varnu s varem 1000 litrů a ručním ovládáním, nerezové nádoby jsou opláštěny mědí. Spilku tvoří jeden kvasný tank na dvě várky a ležácký sklep sestává ze tří CKT, každý rovněž o objemu čítajícím dvě várky. Musím podotknout, že celá technologie je poctivě a dobře sestavená, bez zbytečných potrubí, odboček a klapek, což práci nejen usnadňuje, ale hlavně nebrání snahám udržet v provozu čistotu a odpovídající mikrobiální úroveň. Ta tady bude potřeba obzvlášť. Při první obhlídce pivovaru jsme zjistili, že sice varní soupravu někdo při opuštění provozu vysanitoval a tedy byla v relativně přijatelném stavu, v pořádku byla i vířivá káď a chladič, ale všechny tanky včetně kvasného v sobě skrývaly poklady typu „acido balsamico“říznutý kvasničným autolyzátem a úžasný nepopsatelný odér. Prostě se tehdy asi dopilo, zhaslo, zamklo a šlo se domů.

Následovala tedy několikafázová horká sanitace celého provozu a po deseti hodinách jsme mohli konstatovat, že zařízení opět připomíná pivovar. Podařilo se zprovoznit i parogenerátor, který byl zakamenovaný a zalepený tak, že vodním čerpadlem nebylo lze možno otočit, teď zbývá jen dořešit dodávku glykolu do chladící nádrže a můžeme začít vařit. Jenže je několikadenní státní svátek a je proto ve hvězdách, kdy se kýžené dodávky dočkáme.

Ale i kdyby se zatím nevařilo, nebudu zahálet. Mám připravený náhradní program, na který se docela těším. V prvé řadě to bude povinná degustace hlavních kazašských značek piva, včetně licenčních. Abych nemusel běhat po marketech a shánět vše, co se sehnat dá, pověřil ředitel telefonicky někoho z kanceláře, aby toto obratem splnil, nakoupil a dodal k degustaci. Samozřejmě, že o výsledku této akce podám zprávu.

U první služební večeře s ředitelem společnosti jsem byl dotázán, která piva z nabídky všech tří fungujících restaurantů firemního komplexu bych si vybral. K mání byl průřez portfoliem skupiny HEINEKEN, včetně světlého ležáku z Krušovic, dále Hoegaarden a Leffe a belgické pšeničné pivo BLANCHE. Piva z Heinekenu jsem odmítnul, ty mohu ochutnat kdekoliv na světě a všude budou (ne)chutnat stejně, a proto po nich vůbec netoužím. Hoegaarden a Leffe jsou značky, na kterých si pochutnávám moc rád, když jsem doma v Mostě a zaběhneme v rámci procházky s mojí ženou do restaurace GATE, ale bohužel opět nic nového, ale ta pšenice z Bruselu mě silně zaujala. Kdo mě zná, dobře, ví, že nejsem žádným příznivcem, natož vyznavačem, pšeničných piv, ale toto byl balzám na jazyk i duši. Něco neskutečně lahodného a chuťově vyváženého s mírně citrusovou příchutí a jen maličkou drsností pšeničného sladu, to vše dovršené správně namraženou sklenicí. Prostě pohádka (můj kamarád MUDr. Pelikán by takový stav smyslů nazval organoleptickým orgasmem).

A v nejbližších dnech mě čeká návštěva konkurenčního minipivovaru přímo tady v Astaně. Měl jsem možnost ochutnat vzorek tohoto piva, ale nebuďte nedočkaví, to si nechám až na další článek po návštěvě tohoto provozu.