V nedávném svém článku se tu Martin Jarošek rozepsal o zdražování piva v osmdesátých letech a heslu „Vláda která zdraží pivo padne“. Téměř současně se tu objevily v diskuzích u jiných článků názory, že jednak v Praze už neví, co by si řekli za pivo a ještě před tím povzdych, že minipivovary se kromě chuti svého piva odlišují i cenou svého moku. Samozřejmě bylo myšleno vyšší než je běžné u masovější produkce.

Ano, pivo bylo za vlády jedné strany po dlouhá desetiletí levným přísunem alkoholu, o kterém se jí podařilo utvrdit poslušný národ, že je nejlepší na světě. A není to báječná kombinace? Mít nejlepší „výrobek“ svého oboru na světě a mít ho ještě levně. Velice levně. Proto ještě dlouhá léta po „ revoluci“ pivo bylo pro novináře zajímavé jen tehdy, když pivovary zdražovaly. Respektive zdražil nejdříve ten největší, ostatní pár týdnů(až měsíců) počkali a pak zdražily také. Přece každý chápal, že Prazdroj je nejdražší, ostatní musí být levnější jaksi z principu. Jedinou výjimkou byl(a je ) Bernard z Humpolce, který si šel od začátku vlastní cestou.

A pak začly na scéně postupně objevovat minipivovary. Měděné varny, hezký lokál, sem tam i ubytovací kapacity hotelového typu, prostě vyšší investice v řádu miliónů (až desítek)korun. Pravda, v poslední době se najdou nová zařízení, která nemají ani měděnou varnu, natož hotel, vše je jaksi menší a jednodušší.

Cena piva je u těchto zařízení vyšší, třetinka za více než třicet korun. Lidově založený pivař kroutí hlavou a nevěří svým očím. K tomu piva i ochucená, či úplně jiná. Třeba svrchně kvašená, která dokonce ani nemají žatecký chmel. Další to domací komodita, která si během komunistických let získala statut pivní nepostradatelnosti. Těžké je pak vysvětlovat, že určité pivní styly prostě a jednoduše žatecký chmel obsahovat nemohou.

Ale zpátky k ceně piva. Jaká je tedy v naší malé pivní kotlině „oprávněná“ cena řekněme půllitru? Je dvacka za lahev v obchodě už moc, jak se vyjadřovali údajně náhodně oslovení kupující, kteří pak prostřednictvím redaktora vyhrožovali pivovarům, že budou kupovat privátní značky řetězců. Velmi levné značky obchodních řetězců. Vždy samozřejmě v době, kdy se ohlásilo zdražení piva, byť jen o pár desetihaléřů. Je třicet korun například v restauraci U sadu v Praze za půllitru Svijan příliš? Je srovnatelná cena vesnického lokálu a pražské restaurace, kde je jednak místo pro více jak dvě stě hostů, otevřeno je do ranních hodin(do čtyř ráno), aby se hned za pár hodin opět otevřelo?

A jsou ceny piv z minipivovarů přemrštěné? Má se v nich odrážet jediněčnost výroby, náklady a vyšší celková náročnost zrození daného piva? Je oprávněná vyšší cena u piv, kde se používají zahraniční ingredience, neboť bez nich prostě pivo dané kategorie neuvaříte? Nebo i tam se vše mělo držet na lidové hranici, jak tu čtenář avizoval oněch 16 korun českých za medlešickýležák?

A kolik je u vás hranice ceny piva, kterou jste ochonti zaplatit?