Psát o tomto muži a nezabřednout do patosu je těžké. Jak napsat, že to byl právě on, kdo před více jak třiceti roky svými články, knihami a posléze i televizním pivně dokumentárním pořadem pomalu rozdmýchával jiskřičky zájmu mnohých pivních konzumentů o pivo. Byl to právě on, kdo zcestoval celý svět, aby pořádal pivní degustace, prezentace piva v gastronomii, šířil povědomí o báječném světu piva.

Chtělo by se mi napsat, že právě díky jemu se podařila ve Spojených státech uskutečnit pivní revoluce se vším pozitivním, co s tím souviselo. Zejména pak to, že během celkem krátké doby tří dekád se Amerika vyšvihla z pivně zaostalé země ve velmoc. Velmoc, kde se pivo vaří v největším počtu pivních stylů, kde jsou nyní desítky pubů, kde vám nabídnou více jak deset či více točených piv. Ne že by nebyl znám i v jiných koutech světa, ale právě v Americe je jeho stopa nejznatelnější. Stačí přijet na jakýkoliv pivní festival, dát se do řeči se sládkem a většinou se dozvíte, že kdysi dávno dostal jednu z Jacksonových knih, která ho natolik zaujala, že se začal věnovat pivovarnictví.

Michael Jackson je známý i v našich končinách, a to nejen mezi čtenáři tohoto serveru. Ruku na srdce, kdo z vás má doma nějakou knihu tohoto autora? Navíc před několika lety při návštěvě Prahy a pivovaru Herold v Březnici si našel čas na degustaci piva pro čtenáře Světa piva.

Už tenkrát na něm bylo vidět, že úmorné cestování a pracovní vypětí se na něm „podepsalo“. Nezbytná plastová krabička s denní dávkou léků různých barev, občas nepřítomný výraz. Ono se ani není moc co divit. Při těch všech nalítaných kilometrech po celém světě a spoustě odegustovaných piv (a whisek), navíc po tak dlouhý čas, si námaha musela postupně uloupávat z jeho zdraví. Pamatuji si na jednu situaci, kdy se Michael vrátil z cest po Spojených státech(v době, kdy kompletně revidoval svojí světovou knihu whisky), druhý den hned letěl do Skotska, aby se večer vrátil, další den psal články a za dva dny letěl do Japonska.

Sám jsem měl tu příležitost se s Michaelem několikrát potkat, jednou dokonce spolupracovat a též i nocovat v jeho domě. Vždy byl ochotný se o pivu bavit, i když otázky, které jsem mu pokládal, musel před tím slyšet již nesčetněkrát. A když jsem měl před pár lety možnost v rámci jeho přednášky a průřezové degustace českého pivovarnictví pro National Geographic Muzeum ve Washingtonu se spolupodílet na přípravě a realizaci této akce, rozklepaly se mi kolena. To bylo ve chvíli, kdy mě pře cirka třemi stovkami platících účastníků vyzval, abych zhodnotil jedno pivo. V angličtině. Jenže já nebyl schopen se anglicky ani představit. Otcovsky to zahrál s humorem do autu. A když jsem při jedné návštěvě Londýna po delší degustaci neměl zajištěn nocleh, nabídl mi, abych přespal u něj. Právě totiž sám někam odlítal. A ranní káva s jeho asistentem, Owenem, který byl Michaelova práva ruka po dlouhé roky, v obrovské kanceláři, která sousedila s domem, v závalu knih o pivu z celého světa, byl zážitek na dlouhou dobu.

Nepíšu to zde, abych se vytahoval. Chtěl jsem to uvést jako příklad chování člověka, kterému ležel u nohou pivní svět. A který přitom zůstal ve své podstatě skromný a přátelský, neustále nápomocný.

O to smutnější byla další setkání, která následovala. Postupující nemoc stárnoucího člověka, znaveného vlastním úspěchem a s tím souvisejícím pracovním přepětím. Po loňském ročníku největšího amerického pivního festivalu v Denveru v Coloradu nebyl ani vpuštěn na palubu. Byl hospitalizován v nemocnici. Koncem roku byla vydána oficiální zpráva, která všem příznivcům fortelného piva sdělovala, že Michael Jackson trpí Parkinsonovou chorobou. Konec se dal tušit, i když sám jsem rád podlehl optimistickým zprávám z jara letošního roku o lepšící se kondici. Nedávná návštěva pivního festivalu v Londýně mě ale utvrdila o opaku. M.J. Jsem tam ale nepotkal. Škoda, další příležitost nebude.

Letos mu bylo 65 let. Někde mám sepsáno, kolik článků a knih napsal, kolik miliónů výtisků knih o pivu a whisky prodal, kde všude byl. Teď se mi to ale nechce hledat. Není to ani podstatné. Pro mě vždy bude TEN, který to celé začal. Který začal pivní osvětu v dobách, kdy ani víno nemělo na růžích ustláno. V dobách, kdy se pivo dělilo maximálně na světlé a tmavé. A ti pivně vzdělanější tušili, že se také může dělit na ale a lagery. Bude mi chybět. I když s dobou postupně se projevující nemocí se dal tušit minimálně konec tvůrčí práce, zpráva o jeho smrti, kterou jsem se dozvěděl od Tomáše Erlicha ze Sdružení přátel piva, mě zaskočila.

A také Tomáš mě přivedl k zamyšlení se, čím by si sám Michael připil v této situaci. Oba jsme se shodli na lambicu. Pivu, které má tradici, svébytnost, poukazuje na um a trpělivost sládků. Jenže bohužel teď po ruce žádný nemám. Tak to budu muset odložit na víkend, až se dostanu domů.

V této chvíli mě napadlo, jak by to asi dopadlo, kdy by se v sobotu na Dočesné (vím, akcí je víc, ale Dočesná je největší) z amplionu ozvalo:...vážení návštěvníci, máme pro vás smutnou novinu. Zemřel Michael Jackson...a hordy nezletilých dívenek propukají v neutichající pláč, místní chasníci po dalším sdělení, že se jednalo o nejznámějšího autora pivní literatury přikládají ke svým rtům plastový půllitr s mokem, o kterém by M.J. raději ani nepsal...teď nevím,jestli se mám této představě smát, nebo brečet.

A na závěr mě nenapadá nic blbějšího než napsat: DĚKUJU.